Dramatizované scénické čtení divadla JEDL s živou hudbou.

Vstupenky již brzy na GoOut.

překlad: Jiří Reynek
dramatizace: Lucie Trmíková
režie: Jan Nebeský
účinkují: Saša Rašilov, Miloslav König, Lucie Trmíková

Francouzský prozaik Henri Pourrat (1887–1959) musel ze zdravotních důvodů prožít celý život ve venkovském domě v kraji Auvergne (Centrální oblast Francouzského středohoří plná sopek a kaňonů). Jeho vysoká, štíhlá silueta se více než půlstoletí objevovala ve hvozdech, polích, lukách, kopcích a vesnicích auvergnského kraje. Pourrat znal svůj kraj, jako lidé znají svou zahradu: jeho zahrada ležela uprostřed hlubokých a temných lesů…

Stát se spisovatelem nebylo Pourratovým původním záměrem. Na tuto životní dráhu jej přivedla tuberkulóza, jejíž léčba vyžadovala pobyt na čerstvém vzduchu. Při toulkách po okolí začal sbírat a zapisovat lidové příběhy. Příběhy magické a divoké jako drsný kraj, ze kterého se zrodily, ale zároveň plné humoru a živočišné šťavnatosti, který obzvláť ve vynikajícím překladu Jiřího Reynka vystupuje z textů spolu s laskavostí a hlubokou lidskostí.

Vybrané inscenované povídky

O hadech
O prasátku posléze nalezeném
O vlkovodovi
O svatém Janu, ženci
O řeřavých očích
O velké trpělivosti

„Byla jedna ves, na té straně ke kopečkům; je to tam na poledním úpalu, kraj jako osmažený, samá skalka.

Země vřesem zarostlá, ale kamení tolik, co toho vřesu; kamení hnědého, růžového, jako ten vřes sám. Na paloučku tolik kamení co klásků. Na louce tolik cvrčků co trávy. A ve vsi tolik koz co lidí.

Tenkrát vesnička ještě stála, všecky zdi pěkně stály, a na každé hned tucet ještěrek. Ale nebyly tam jen ještěrky: ty zelené třeba, ty šedivé, a ty veliké, co jim tluče volátko, když na vás hledí, hlavičkou vás špehují – a pak ty malinké, co se jen kmitnou.

Byli tam i hadi. A byli tam všude: pod každým kamenným schodem, jak vedly nahoru do poschodí ty rozviklané placáky; pod zápražím, pod šatníkem uvelebení nebo obtočení okolo noh postele, a zrovna tak okolo sloupků, co podpíraly pavláčku.

Kdo sem přišel z jiné vesnice, každému jezdil mráz po zádech. Ono se tam vlastně ani moc nechodilo. Říkalo se, že se to na pokřtěné ani nehodí, takových hadů všude mít…“

Foto Andrea Černá.